Byl sváteční vánoční večer, najednou se otevřely dveře čajovny a muž který vstoupil říká: „Jdeme zvonit, jdeš s náma!“. Bez rozmýšlení jsem vyrazil do studených uliček starého města. Za chvíli jsem stoupal po spoře osvětlených starých schodech nahoru do věže, stále výš a výš. Vstoupili jsme do tmavé místnosti, kde jsme otevřeli okenice. Do místnosti zavál studený vítr s trochou sněhu a rozvířil staletím usazený prach. Zatřásl jsem se zimou…

.
Najednou se přede mnou ve světle přicházejícího z venkovních pouličních lamp objevily dva nádherné, obrovské zvony. Uchvácen majestátní krásou a velikostí jsem zůstal v tichém úžasu. Jeden ze zvoníků ještě tiše stoupal po dalším schodišti výše ke kopuli k třetímu zvonu. Pomalu jsme se rozdělili na místa určená k obsluze zvonů a i já jsem kupodivu také dostal své místo. Zvony Barborka, Michal a Ludvík postupně začaly promlouvat. Narodil se Kristus Pán, veselme se. Obrovská směsice snad všech tónů od vysokých po hluboké prostoupila mým celým tělem a začalo mne naplňovat množství krásné energie. Radujte se, haleluja, znělo do kutnohorských oken a údolím Vrchlice přes les do dálky. Bim bam, bim bam, zvony toho mají dnes na svých srdcím opravdu hodně a promlouvají už druhou desítku minut. Čas se naplnil, provaz se ostře zařízl do dlaní a srdce zvonu přestalo odbíjet v pravidelném rytmu. Mohutné hluboké tóny a jemné vibrace oddechujících zvonů po dlouhé promluvě pomalu zavíraly bránu, která se nad námi do té doby rozprostírala. Rozhostilo se velké ticho. …tak takhle nějak to začalo před více než sedmnácti lety s mou službou zvoníka.
Když se mých kolegů zvoníků zeptáte, jak se tu ve zvonici ocitli, jistě se setkáte s velmi podobnou a v mnoha případech ještě mnohem déle trvající zkušeností. Jednou věcí je, jak se říká, přijít a „ prostě zazvonit“, druhou tak nějak vydržet, samozřejmě pokud chcete. Mockrát jsem se zamýšlel nad tím, co mě nás tak přitahuje a drží v té partě na první pohled zdánlivě různorodé společnosti s určitě rozdílnými dalšími zájmy, různou prací i časovými možnostmi. Myslím, že odpověď znám, jsou to „ ty naše“ svatobarborské zvony . Jejich mocná řeč Vás prostě nepustí. Schody, které vedou vzhůru do věže už nejsou za ta dlouhá léta tou neznámou točitou studenou chodbou jako při prvním výstupu, přesto je nahoře vždy něco, co mě trochu překvapí a snad stále povzbuzuje. Jsou krásné a tajemné zároveň, vždyť už tolik století volají lidi do práce, k modlitbám, odměřuj í jim čas, oznamuji jim někdy dobré, někdy špatné zprávy, prostě promlouvají a jsou ve své službě nenahraditelné.
A zvoníci u toho vždycky byli . To je zavazující, alespoň pro mne ano. Vždyť osudy zvonů a jejich historie, která se na našich českých zvonicích odehrávala, nebyla vždy radostná. Odvést nebo dokonce zničit zvon, zdá se to až neuvěřitelné, přesto téměř nenajdete v Čechách zvonici, které by se to nedotklo. Když nám arciděkan Uhlíř před více než rokem oznamoval myšlenku uskutečnit sbírku na znovuobnovení zvonu v Kostele sv. Jakuba, nenašli byste zvoníka, který by to nepřijal s nadšením. Nápady ze všech přítomných zvoníků jenom sršely a první finanční příspěvek byl hned na stole. Radost z toho, že hlasy našich kutnohorských zvonů, tedy svatobarborských a nově svatojakubského, budou po dlouhých desetiletích promlouvat opět společně, je obrovská. Až zaslechnete jejich hlas, zaposlouchejte se, promlouvají k nám všem.

Robert Krejčí (zdroj: Zpravodaj farností Kutná Hora, Bykáň a Třebonín – I/2017)

.